Němečtí antifašisté byli loajální k Československu. Henleinovci usilovali o jeho rozbití

 

 

V druhé polovině 20. let a v první polovině 30.let 20. století většina německých aktivistických stran byla zastoupena, jak parlamentu ČSR, tak i ve vládě. Tak se podílely na vládě v Československu.

 

Po roce 1933, kdy Hitler získal vládní moc v Německu, nabývala stále větší početnosti a politické síly tzv. Sudetendeutsche Partei, v jejímž čele stál Konrád Henlein, který zpočátku se tvářil vůči republice navenek loajálně, ač potají již poté "spolupracoval s Hitlerem", od něhož dostával instrukce na zničení Československa. V roce 1935 se henleinovci stali rozhodující politickou stranou v německé menšině. Aktivismu dalších německých politických stran ustával. V r. 1938 vstoupily tyto strany do SdP.

 

Tomuto tlaku znacizovaných henleinovců dále vzdorovali němečtí sociální demokraté a komunisté, přestože jednotlivci i z jejich řad odcházeli k SdP Ti jediní zůstali Československu věrní.

 

Vztahy mezi nimi a henleinovci byly zásadně nepřátelské. Docházelo mezi nimi k potyčkám, nejen slovním, ale i fyzickým. Henleinovci je považovali za zrádce němectví, Proti nacistickému nástupu u nás stáli němečtí antifašisté nám po boku. Jejich vojenské jednotky byly připravené bojovat i se zbraní v ruce proti přicházející agresi. Někteří z nich dokonce bojovali s našimi sosáky a vojáky proti henleinovským, ordnerským a freikorpsáckým, jednotkám v roce 1938. Jejich spolupráce s námi zahrnovala i zpravodajskou činnost. Naše ozbrojené jednotky od nich získávaly tedy důležité informace o pohybu ozbrojených henleinovců.

 

Po Mnichovu mnozí z nich, pokud včas neodjeli do bezpečí, byli krvavě biti svými henleinovskými soukmenovci, kteří v nich viděli zrádce. S našimi lidmi němečtí antifašisté trávili léta v koncentračních táborech, věznicích.

 

Je důležité zdůraznit, že němečtí antifašisté se nikdy nepovažovali za tzv. sudetské Němce. Distancovali se od „sudetismu“ svými činy. Ani po válce nevstupovali do nově formovaných tzv. sudetoněmeckých organizací. Výjimkou byli tzv. jakeschovci. Ač byli někteří z nich v exilu, vždy sledovali tzv. velkoněmecké hledisko. W. Jaksch dokonce protestoval u některých spojeneckých státníků, když tito zavrhli Mnichovskou dohodu.

 

Němečtí antifašisté, k nimž jakeschovce nemůžeme počítat, si zasluhují naší úcty.

Za naše krajany můžeme počítat pouze německé antifašisty a jejich potomky, v žádném případě však tzv. sudetské Němce

 

J. Skalský